Ve středu 11. 2. 2026 jsem navštívila Centrum pro podporu rodiny Lira v Liberci, které poskytuje sociálně aktivizační služby rodinám s dětmi s poruchou autistického spektra (PAS) ve věku přibližně od 2–3 let až do 15 let. A také rannou péči, ale já se soustředila, vzhledem k tomu, s jakými dětmi pracuji, právě na SAS. Největší pokroky jsou podle zkušeností pracovníků patrné zejména u dětí ve věku 3–10 let, služba je však dostupná i starším dětem.

Během návštěvy jsem hovořila s Mgr. Nikol Hillovou, která pracuje s rodinami dětí s PAS a zároveň zajišťuje první kontakty s rodiči. Velmi oceňuji, že právě první setkání s rodinou probíhá citlivě a srozumitelně – rodiče získají jasný přehled o tom, jaké možnosti podpory mohou využít.

Služba funguje jako ambulantní SAS (sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi). Není potřeba lékařské doporučení ani jiné potvrzení, první kontakt ale musí vždy vycházet od rodičů. V případě krizové situace je čekací doba přibližně 1–2 týdny, jinak může být několik měsíců. Základní činnosti jsou poskytovány zdarma.

Centrum spolupracuje s MŠ, ZŠ i SPC. Je důležité, aby tyto instituce věděly, že rodina službu využívá, a zároveň je velmi vhodné, aby školy tuto možnost rodičům aktivně nabízely.

Velmi mě zaujaly konkrétní metody práce – například videotrénink, kdy se v domácím prostředí natáčí interakce s dítětem a následně se s rodiči konzultuje. Rodiny se učí praktické strategie komunikace, práce s emocemi a podporu samostatnosti dítěte s cílem rozvíjet jeho potenciál a podpořit jeho začlenění do běžné komunity.

Součástí služby jsou také podpůrné rodičovské skupiny vedené psychoterapeutem. Během těchto setkání je zajištěno hlídání dětí pracovníky SAS, což rodičům umožňuje soustředit se na sdílení a práci na sobě.

V zařízení pracují vysokoškolsky vzdělaní odborníci a centrum disponuje specializovanými prostory – snoezelen (senzorická místnost), herny, zraková terapie a další podpůrné aktivity. Měla jsem možnost vidět množství pomůcek, literatury a komunikačních karet, které pomáhají dětem s PAS pojmenovat emoce jako strach, bolest či radost.

Zaujala mě také práce s šestiletým chlapcem, který nemluví, a vyjadřuje své pocity výtvarně – bylo patrné, jak strukturovaně a citlivě je práce vedena.

Z pohledu naší školy mě nejvíce oslovily pomůcky, které by bylo možné pořídit i do školního prostředí, kde nemáme specializované místnosti.

Domnívám se, že je velmi důležité, abychom jako pedagogové tuto možnost rodičům aktivně nabízeli, zejména u mladších dětí, kde může být včasná podpora klíčová.

Andrea Vorlíková, AP